Pojmem chyba rozumíme nezáměrnou odchylku od jazykové normy požadované ve školním prostředí, tj. normy definované Pravidly pravopisu z roku 1993 a přizpůsobené školní praxi. Fakt, že v české jazykové kultuře existuje velký důraz na bezchybnost písemného projevu, si můžeme uvědomit téměř na každém kroku, zejména pokud se pohybujeme v internetovém prostoru. Zatímco v odborné terminologii pro češtinu žádná chybová klasifikace zohledňující „závažnost“ chyby dosud nebyla zavedena, v běžné komunikaci se setkáváme s hodnocením chyb jako „hrubá chyba“, „hrubka“, „překlep“.
V poslední době se pro osoby, které v internetových diskusích „napadají“ své protivníky na základě nedodržení pravopisné normy, dokonce vžil název, tzv. „grammar nazi“. Neznalost českého pravopisu bývá považována za nedostatek kompetence vyjadřovat se na jakékoli téma a bývá v tomto smyslu zneužívána jako protiargument v diskusích na jakékoli téma. Internetové diskuse také ukazují, že některým skupinám bývá neschopnost se adekvátně jazykově vyjádřit připisována téměř automaticky, na základě stereotypu. Jazyková chyba tedy může vést až ke stigmatizaci autora. Chyby, které tuto schopnost mají, můžeme označit za stigmatizující.
Stigmatizující chyby v písemném projevu ve formální a poloformální situaci
Stigmatizující chyba vždy nějakým významným způsobem porušuje očekávanou normu pro danou komunikační situaci. Zatímco ve školním prostředí je požadovaná norma pro písemný projev definovaná poměrně jasně (jakkoli se liší nejen podle ročníku, ale především fakticky probraného učiva), v jiných, spíše poloformálních situacích může být velmi obtížné ji přesně stanovit. Existují chyby, kterým by měla být ve výuce a doučování věnována zásadní pozornost, jelikož jejich výskyt v textu může být vnímán jako velmi stigmatizující:
PŘEHLED STIGMATIZUJÍCÍCH CHYB:
Jedná se zejména o tyto chyby:
• Psaní slov, případně větších větných celků dohromady.
• Psaní slova rozděleně na dva či více úseků.
• Systematicky uváděné malé počáteční písmeno na začátku věty.
• Psaní dle výslovnosti (sem místo jsem,“g“ místo „k“ zejména v případech jako gdyš, gdy apod., von, eště, spat místo spadl). Netýká se tolik předpon s/z (skoumat/zkoumat), ve kterých chybuje řada osob.
• Chyby v psaní některých vyjmenovaných slov a slov s nimi příbuzných, zejména: -mi (ve významu 1. os. pl.); bít (ve významu být); bit (ve významu byt), bidlení, vi, bich, bisme, bich, biste, předpona vi- (místo vy-) atd.
• Systematicky chybějící interpunkce na konci věty (nejčastěji tečka).
• Chybějící čárka před některými větnými spojkami jako který, protože, že, když; netýká se případů čárky před spojkou „a“, s jejímž psaním váhá řada osob.
• Špatně označená dlouhá samohláska tam, kde by neměla být (na rozdíl od chybějící diakritiky označující kvantitu, která bývá vnímána jako opomenutí, případně je běžné, že např. v emailové komunikaci chybí úplně): utikál (utíkal).
• Případné chyby v psaní přejatých slov (záleží však na kontextu, typu chyby a slova): jinjekce (injekce).
• Ve formálních textech (nemusí se však týkat internetových diskusí) používání nespisovných koncovek a výrazů.
• Ve formálních textech (nemusí se však týkat internetových diskusí) výskyt diskurzních struktur a výrazů typických pro mluvený projev, např. častý výskyt kontaktních slov (no, ti atd.) typických pro mluvený projev apod.
• Ve formální komunikaci a v textu psaném na počítači (např. úřední žádost, email), systematické vynechávání mezery za interpunkčním znaménkem (neplatí však pro sms a některé internetové diskuse).
• Případná pochybení v oslovení (zkomolené uvedení jména oslovovaného, chybné uvedení titulu), pozdravu, nepozdravení.
• Příliš „dětský“ rukopis (u textu psaného ručně).
• Chyby v diskurzní výstavbě textu: chybějící kontextové zapojení, chybějící začátek textu, chybějící ukončení textu, informační zmatenost výpovědi, nejasná struktura, časté opakování stejné informace apod.
• Velká koncentrace chyb. Shrneme-li výše uvedený soupis stigmatizujících chyb, vidíme, že jako hlavní zdroje těchto chyb je jak nedostatečné osvojení pravopisných pravidel, tak osvojení rozdílu mezi psaným a mluveným projevem. Častým původcem tohoto typu chybování je psaní podle výslovnosti a podle mluveného projevu obecně (tj. různé kontaktní výrazy jako „prostě“, „no“, opakování stejných spojek „který“ apod.).
Základní aktivní jazyková gramotnost pro písemný projev pak v našem pojetí znamená takový stupeň ovládnutí psaného jazyka, který není vnímán jeho příjemci jako výrazně handicapující či stigmatizující, tj. v němž mj. nedochází k závažným, zejména pravopisným chybám, vnímaným jako stigmatizující.
Mohlo by Vás také zajímat:
Sociokulturní znevýhodnění a možné následky
Romský etnolekt češtiny a jak s ním pracovat
Doporučení při doučování českého jazyka
Praktické tipy a příklady cvičení (ČJ)
Text byl převzat z publikace Člověka v tísni Dobrovolníkův průvodce doučováním v rodinách.
